Ľuboš Dobóczi, Jana Čelková | text vyšiel v magazíne Koncept 1/2022
Rozhovor o rozšírení lodžií panelového domu v Hostivaři s architektom Davidom Pavlištom z re:architekti a iniciátorkou projektu, zároveň obyvateľkou domu Jarmilou Ditrychovou.
Kto z vás nebýval v paneláku? Alebo v bytovke. V akomkoľvek uponáhľanom svete je pre človeka v meste najväčším útočiskom jeho domov. Priestor, do ktorého vstupuje, zrazu prestrihne hranicu pracovných starostí a prepína do zenu. Niekto zostane von, niekto si vyloží stoličku pred domom vo vlastnej záhrade, niekto si otvorí balkón alebo lodžiu – jednoduchý pocit z pridaného vzduchu. Túto formu vo svojej holej podstate môžeme definovať ako úplne prázdny priestor. Vonkajší priestor priradený k bytu poslednými panelmi. A viete, čo ma fascinuje na tomto čistom priestore najviac? „Tá svoboda…“ Svojvoľné usporiadanie každým užívateľom. Ako mozaika: Panely sú rám, priestor = vzduch je kanvas, a to pravé umenie je život, ktorý sa na ňom odohráva, atď.
Čo sa stane, ak sa takáto možnosť naskytne a dostane do rúk architektov? Aká je naša úloha? Čo sa stane, ak sa niekto rozhodne lodžie rozšíriť? Ako k tomu pristupovať po estetickej stránke? Čo ak zohráva veľkú rolu v udržateľnosti aj ekonomike bývania práve jednoduchá hodnota rozšírenej lodžie? Čo ak naozaj stačí pridať vzduch?
Zásahy tohto typu v našich končinách nie sú bežnou záležitosťou. Veľa sa o nich hovorí medzi ľuďmi z nášho remesla. No medzi obyvateľmi panelákov a komunít iných väčších bytových domov tento trend nie je taký rozšírený a známy ako v zahraničí, kde projekty tohto typu vyhrávajú prestížne miesto v európskej architektúre.
Je leto. Sme v Prahe, sedíme v nádhernej uzavretej zelenej záhrade, ktorú lemuje proporčný nízky 4-podlažný panelák. Priamo pod veľkou starou čerešňou na záhrade pozorujeme život na rozšírených lodžiách od re:architekti.
Veľmi triezve rozšírenie lodžií v sebe nesie na prvý pohľad akúsi krásu v obyčajnosti, pragmatickosť, ktorá prináša novú vysokú hodnotu bývania v panelovom dome a zároveň odráža vrstvy života obyvateľov.
Radi by sme vám teda tento zásah prerozprávali ako príbeh. S iniciátorkou projektu, predsedkyňou SVJ Jarmilou Ditrychovou a architektom Davidom Pavlištom sme sa rozprávali o tom, ako sa vôbec k človeku dostane impulz a podnet na takýto zásah a akou cestou musí prejsť investor s architektom, aby sa im ich spoločnú predstavu podarilo premietnuť nielen na fasádu, ale hlavne do každodenného života obyvateľov.
Sedíme na unikátnom dvore, ktorý je súčasťou klastra viacerých domov a poloprivátnych záhrad, jednými z nich sú aj tieto tri nízke 4-podlažné paneláky. Ako tento blok vznikol?
Jarmila: Za tratí, nedaleko od nás, je taková průmyslová část v Hostivaři. Koncem 60 a 70 let podniky stavěli pro své zaměstnance a některé ty domy byli postavené svépomocí. Takže vlastně tyhle tři domy které kolem stráží naši zahradu jsou stavěny zaměstnanci z TOSu – továren obrábajícich strojů. Chodili tady parta 3 nebo 4 krát v týdnu po dobu 3 let. A od té doby se táhne, že máme k tomu paneláku takovej vřelejší vztah než je úplně běžný. Někteří pamětníci, kteří tu bydlí mají ještě památní fotky, kde jako mladí kluci kopou základy v plavkách a teď jsou to starší pánové.
Takže sa na stavbe tohto domu podieľal aj niekto z vašej rodiny?
Jarmila: Áno, múj tatínek byl vlastne jeden z nich. Za naší rodinu tam chodil on a vždy začátkem léta nám z tohohle starýho stromu nad námi nosil třešně domů. Tahle zahrada byla založena nekdy v 30 letech, takže ty rúzné stromy jsou už parádne starý a vysoký.
Záhrada, v ktorej sedíme, má silný charakter. Sadili ste tieto stromy aj vy? Totižto v Bratislave existuje štvrť 500 bytov, kde má komunita obyvateľov podobne silný vzťah k svojim verejným záhradám. Sadili tam hlava-nehlava bez akejkoľvek koncepcie. Je z toho jedna poriadna džungľa a veľmi to štvrti svedčí.
Jarmila: Tak toto místo původně patřilo městskému úřadu. Byly tady zahrádky pro obyvatele dvouletkových domů v okolí. To oni tady vysázeli užitkové stromy. A některé už byly ve stavu, že jsme je museli postupně pokácet. Ale ta švestka pořád pěkně plodí a moruše, to je úžasně vzácný strom, že je tak pěkně starý. Máme tady zahradníka, který plně chápe, že to je a nadále má být stará zahrada, že nechceme žádný „Versaje“. Tady prostě vyrostlo několik generací dětí, a ty děti tady mají zase svoje děti. Takže bych řekla, že tento mimořádný vztah k tomuto prostředí je hodně důležitý a rozhodující.
Kedy sa vám začala v hlave kresať myšlienka rekonštrukcie fasády?
Jarmila: Když se v roce 2005 byty převáděly do osobního vlastnictví, ono i ty domy rozdělili na vlastní SVJčka, takže každé pak šlo svou vlastní cestou, i tam došlo k nějakým třenicím. Zbylé domy začaly klasickou cestou, polepit to polystyrenem, dát plastová okna, pokud možno nějak to nabarvit. Mně se zdálo, že to není úplně ono, že to těm domům nesluší, a kvalitu každodenního života v bytě to nijak nezlepšuje.
Takže ste chceli zachrániť váš dom pred rovnakým osudom?
Jarmila: Nevím, jestli největším impulzem právě nebyla ta třešeň. Ale víte, jak společenství vlastníků většinou fungují. Obvykle se něco opraví, to, co je nezbytné, pokud možno co nejlevněji a bez ohledu na souvislosti, jednou za rok se odečte spotřeba vody a pak se udělá povinná schůze, kde se ale vůbec neřeší celkový stav domu a dlouhodobý plán, co s ním. Jenomže ten dům stárne. A umíte si představit, jak jsou ty výbory vystaveny velkému tlaku stavebních firem. Oni jenom řeknou: „“My vám uděláme schůzi a my to těm lidem vysvětlíme, jak to všechno co nejefektivněji provést, aby ušetřili, 30 – 40 – 50 %, víte, a my za vás všechno vyřešíme… A vy se pak ještě rozhodnete, jestli ta meruňková, nebo pistáciová, případně šikmé pruhy, nebo dokonce padající listí kanadských javorů.“
„A pak přišla na řadu ta třešeň !
Předchozí předsedkyně chtěla všechny stromy zplanýrovat. Ty staré ovocné postupně nahrazovala jehličnany. Já jsem vlastníky prosila, aby alespoň tu třešeň ponechali. Ale jim to tenkrát bylo tak trošku jedno. Když jsme podepisovali seznam, které stromy pokácet a které ponechat, ta třešeň byla normálně zapsána ručně do seznamu později!
Když můj manžel přišel jednoho dne z práce, a viděl jak už na tom nádherném stromu sedí chlapi s lany a pilami, a chystají se ho srovnat.
On prostě spustil hrozný brajgl…! Podařilo se mu to naštěstí zastavit, a pak se řešilo všechno na odvolání.“
A já jsem se pak rozhodla, že když chci, abychom náš dům a zahradu spravovali jinak, že na to nemůžu pouze poukazovat na schůzích, které se tím bohužel dost zdramatizovali, ale že musím vzít tu odpovědnost na sebe. Při nejbližších volbách do výboru jsem se přihlásila jako kandidátka, představila jsem svoji představu, jak se starat o dům, a podařilo se mi získat potřebnou většinu hlasů, i když to ze začátku bylo opravdu velmi těsné. Na desetiny čísel! S dalšími dvěma členy výboru si rozumíme a dobře se nám spolupracuje. A pak to vlastně celé začalo. Brzy jsme získali důvěru převážné většiny vlastníků a začali jsme společně diskutovat, co s naším domem uděláme.
Takže ste začali hľadať rôzne alternatívne možnosti rekonštrukcie?
Jarmila: Když jsem se koukala po rekonstruovaných panelácích v našem okolí, nedokázala jsem se ztotožnit s tím, že se to dá jenom takhle. Tak jsem začala hledat na internetu různé dostupné možnosti. A pak to na mně vyběhlo: různé zateplení a rekonstrukce z ploché střechy na šikmou a jak velkoryse lidi ušetří, a jak budeme bohatí, a všechny ty lambdy a ty barvy…
„…pak jsem si řekla a co proboha dělají ti architekti?“
Tak jsem natrefila na článek od pana architekta Lábuse, že by bylo hrozně dobré, kdyby se na panelových domech mohlo objevit rozšíření těch lodžií, ale že bych našla nějaké SVJ, které si zavolalo architekty nebo zkusilo něco takového, to ne. To nám moc nepomohlo. Dodnes si myslím, že v tom mají renomovaní architekti a fakulty vůči panelákům a jejich obyvatelům velký dluh.
Ako ste pokračovali ďalej? Vytvorili ste si zoznam architektov a skúšali ich oslovovať?
Jarmila: Naštěstí jsem věděla o re:architektech, tak jsme se domluvili a vysvětlila jsem jim, o co se mi jedná. Trošku jsem se bála, že nad panelovym domem ohrnou nos… a oni neohrnuli. Naopak jsme se potkali v ateliéru a podle jejich prací jsem věděla, že si budeme rozumět a že z toho panelového domu nebudou chtít dělat to, co není, že z něj vytáhnou a zdůrazní to, co je na něm dobré.
Objekt ako panelový bytový dom má veľmi vysoký potenciál. Navrhovali ste pri štúdii viacero intervencií v rámci rozsiahlejšej rekonštrukcie?
David: Tohle je typ T-08 B, ale není v typickém sídlišti. Má soukromou zahradu, s lodžiemi je otočený na jihovýchod. Každý byt má svoji 6m lodžii před obývacím pokojem a polovinu další, tedy 3m, před kuchyní. Takže už ten původní stav je docela příjemný. V roce 2016 jsme začali dělat nějaké ověřovací studie s finanční rozvahou tak, aby vlastně investor dostal takovou skládačku, se kterou bude moci pracovat. Mezi zvažovanými variantami v první studii bylo zateplení, výtah, rozšíření lodžií, nebo také rozšíření bytů o hloubku lodžií, a přidání nových a širších lodžií, i střešní nástavba, což byla investice, kterou by vlastně bylo možné dosáhnou i zisku. Z těch všech prezentovaných variant na schůzi vzešlo nové, jednoduché zadání: rozšíření lodžií.
Bol tam impulz aj od obyvateľov? Debatovali ste o iných spôsoboch rekonštrukcie?
David: Zadání na začátku nebylo úplně jasné. Možná by bylo fajn nejen rozšířit lodžie, ale také postavit výtahy, nějakou střešní nástavbu, těch impulzů od nás tedy bylo víc. Udělali jsme takovou studii, ta měla vizualizované různé zásahy do domu, ke kterým ovšem byly také přiřazené investiční náklady . A mysleli jsme si, že se tam nějak pohádají a něco z toho vznikne. Což se přesně vlastně stalo. Já jsem se na to hodně ze začátku díval z pohledu peněz. Měl jsem za to, že to bude to hlavní, na co obyvatelé uslyší. Pokud budou přesvědčeni, že je pro ně zásah výhodný, potom jim nebude vadit, když bude i krásný. Když jsme například navrhli nadstavbu střechy, tak jsme jim ukázali, že když zkapitalizujete střešní plochu, budete mít tolik a tolik, a ještě vám zbyde. Jenomže skrz všechna vlastnická práva potřebujete mít 100% souhlas. A to jsme hned po schůzce pochopili, že to nebude tak snadné.
Jarmila: I kdyby to bylo strašně rozumný, tak těch 100% ze zásady neseženeme. Jenže nakonec to nejkrásnější, a zároveň i nejlepší, řešení je to nejjednodušší. Vyplývalo z toho, když jsem uviděla projekt – a vy ho jistě znáte: rozšíření lodžií v Paříži od architektů Lacaton Vassal – ten dům se nemusí zateplovat, zakonzervovat do budoucna tím, že se celý zakryje do polystyrenu, ale že se může celý obehnat něčím, co přidá nějakou novou hodnotu v každodenním životě i lidem.
„Já prostě stále nechápu, jak zkvalitní někomu život šikmý meruňkový proužek na fasádě… když večer sedí u skleničky na uzounké lodžii skrčený jak v kině. Tak sem si říkala, ať je to něco, co tento dům zkvalitní. Aby to byl dům 21. století. Aby byl fajn dalších 50 let a aby to možná bylo něco, co nás tak trošku přesáhne.“
Krásne na tom vidieť prvopočiatky. Že ide hlavne o dve veci: vzťah k svojmu domovu, jeho prostrediu a ľudom a po druhé o to mať chuť a vedomosť, že sa to dá spraviť inak a lepšie. Sú to také dva silné hnacie motory, vďaka ktorým sa proces dokáže ďalej rozvinúť a dôjsť do úspešného výsledku.
Jarmila: U nás jsem moc příkladů neviděla. Nějaké jsou třeba na Moravě. Hodně tam působí firma, která dělá prefabrikované díly. Mám tam sestřenici, která měla krásný výhled z lodžie do adamovského lesa, pak jim ty lodžie rozšířili o prefabrikované dílce, a teď mají sice víc místa na sezení a jsou za to rádi, ale dívají se do betonu.
V Paříži, ve Francii, ve Švýcarsku nebo v Německu, například v Drážďanech. A dělají to vážně všude. V 50.–60. letech postavili na původně rozbombardovaném místě takové obyčejné domy nebo paneláky. Později zjistili, že mohou v průběhu času obraz města trochu zhyzdit. Tak si také přizvali architekty a oni ty baráky krásně polidštili. Zasklenné lodžie, velké plochy.
To nás privádza k ďalšej sociálnej otázke v rámci rozsiahlosti tohto zásahu. Kde boli vlastne obyvatelia, keď sa predná fasáda celá rekonštruovala?
David: Lidé zůstali doma a za pochodu se fasáda na lešení zrekonstruovala. My jsme se těm lidem strašně snažili přinést i nějakou vyšší vnitřní hodnotu, chtěli jsme jim hlavně zvětšit obýváky. Takže co se týče obvodových stěn, které zůstaly na svém místě, my jsme je ve studii posunuli až do úrovně, kde právě vidíte zábradlí, a k tomu měla být ještě přístavba nových lodžií. To pak ale narazilo opět na těch 100 % vlastníků.
Jarmila: Lidi z různých důvodů nechtěli měnit vlastnické podíly, za druhé byl obrovský problém chtít po lidech, aby se odstěhovali na měsíc dva někam jinam, to bylo totálně neprůchozí. Takže jsme se snažili najít správný kompromis, aby zůstali a zároveň získali přidanou hodnotu.
Podaril sa aj zásah do parapetov. V poniektorých bytoch sú znížené až po podlahu.
Jarmila: Ano, to se podařilo, je nás dohromady pět, co se k tomu odvážili a je to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Zároveň si ale vzpomínám na rekonstrukci bytu během stavby. To bylo strašné. Šílený bordel, nepořádek a chaos. Za normálního života. Ale stojí to strašně moc za to. Obývák najednou dýchá, spojil se s prostorem venku.
David: Když jsem to tady viděl, tak jsem plně chápal, proč to nechtěli dělat všichni. Byť malý zásah do bytu, čímž vybourání parapetu je, znamená obrovské omezení života v něm. Vlastně celý zásah lodžií se dělal z lešení, takže lidé měli relativní klid. Zároveň ale stavba dlouho nebyla vidět jako celek, udržovalo to v nás všech zvědavost.
Vznikla aj diskusia o hĺbke lodžií z dôvodu svetlotechniky alebo súkromia vlastníkov?
Jarmila: Téměř všechny byty, i ty nejspodnější, by mohly mít rozšíření o 1,3 m, ale máme to nakonec rozšířeno o 70 cm, abychom splnili světelné podmínky i pro atypický byt, který má místo velkého obývacího pokoje dva menší a okna jsou oddělena meziokenní vložkou, tak to bylo znovu o kompromisech, ale bohatě to stačí.
David: Když se vypočítalo číslo 70 cm, dost jsem pochyboval, zda má celá akce ještě smysl. Ukázalo se, že jsem se mýlil, ta přidaná hodnota je neuvěřitelná. Všem spodním bytům jsme také nabídli vstup na zahradu přímo z lodžie. Všichni vlastníci přízemních bytů návrh odmítli, pouze jeden si nechal udělat branku s tím, že možná v budoucnu přibydou i schody. Je zajímavé, jak každý své soukromí a kvalitu bytu posuzuje jinými parametry. Ty schody by byl první zásah, který bych si sám udělal.
Jarmila: Ano, já si umím představit, že bychom to na jejich místě uvítali, dokonce tam i seděli, možná i na celou šířku lodžie. Také bych si na schody dávala květináče. Ale každý vlastník má právo to vnímat po svém.
Aký je konštrukčný a statický vzťah medzi novou a starou časťou fasády?
Jarmila: My jsme si nechali udělat posudek obálky domu, a jak se ukázalo, tak lodžie byly právě místem, které potřebujete na baráku co nejvíce opravit. Řešení, se kterým přišli re:architekti s panem statikem, bylo naprosto geniální.
David: Díky, máme z toho radost. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že se projektuje rozšíření lodžií o 70 cm, začali jsme se zabývat i tím, aby ta stavba nějak slušně vypadala. Za re:architekty si vzal projekt na starost Vojta Ružbatský, který má neuvěřitelný cit pro proporce a tektoniku. Pořád jsme si mysleli, že děláme samostatně založenou stavbu, v podstatě lešení kotvené ke stávajícímu domu. Zde sehrál klíčovou roli pan Ivan Beneš, statik, který nám vysvětlil, že bude lepší rozšíření vykonzolovat. Společně jsme na lavičce na náměstí Jiřího z Poděbrad vymysleli hlavní ocelový konstrukční prvek, který vynáší novou rozšířenou část, a zároveň zpevňuje původní vertikální i horizontální panely v jejich nejchoulostivějším bodě.
„Já si pana Beneše nesmírně vážím, má unikátní způsoby a postupy. Rádi s ním děláme, protože moc nemá rád eurokódy. A nemá strach, je to stará škola. Takže dokáže navrhnout velmi pěkné a subtilní věci. A ty lešenářské trubky tam jsou jenom pro parádu, my jsme je dokonce měli původně navržené hustěji, aby odpovídaly tektonice menších lodžií, takže vertikalita byla hustší, ale nakonec se i to zjednodušilo k panelům jednotlivých bytů. Na fasádě jsou jinak také horizontální U prvky, které mohou sloužit jako nosný prvek pro zasklívací systém.“
Jarmila: Já jsem se sem stěhovala, když mi bylo teprve šestnáct. A můj tatínek byl v té partě, co dům pro své rodiny stavěla. On pak brzy zemřel, ale často jsem si během všech těch zařizování vzpomněla na to, jak velkou by z toho on měl radost. A často se mě lidé ptají, jestli ty problémy s povolením nebyly tak hrozné, že bych to celé nejraději vzdala. Ne, opravdu ne. Nejhorší ze všeho by pro mě bylo, že jsme byli tak blízko tak skvělému řešení a my bychom to vzdali. Toho jsem se bála nejvíc.
David: Tam přišel ten moment, že se po všech těch velkorysých plánech vydiskutovalo tohle jednoduché řešení.
Jarmila: Geniální, Davide, geniální.
David: To jsme moc rádi. My jsme to po všech těch ambicích chviličku brali jako prohru, ale čas a zkušenosti později ukázaly, že to prostě takto mělo být. I když se to vyprojektovalo a hladce posunulo na stavební povolení, skrz všechny úřední kontroly prošel. Stačili jedni sousedi, kteří se odvolali, vyžádali si samozřejmě další posudky, rentgeny výztuže a nevím co, chtěli po nás doložit, jak zohledňujeme metodiku Ministerstva pro místní rozvoj rekonstrukce paneláku. My jsme na ten celý proces byli sami architekti a statik, a já jsem už v tuto dobu čekal, kdy mi pan Beneš přestane zvedat telefon.
„I pan statik pak začal dělat takové vtípky do těch zpráv, jakože ten, kdo si myslí, že by panelák mohl být bez výztuže, tak je to, jako kdyby na konci dne auto sjelo z výrobního pásu a nemělo motor.“
Jarmila: My jsme se moc nesmáli. Nakonec se vyřízení stavebního povolení protáhlo na tři roky a cena materiálu a stavebních prací se za tu dobu navýšila o 20 %, tedy o jeden milion. To jsou pro nás velké peníze.
Ale musím se pochlubit, že jsme po celou tu dobu nezaháleli a opravovali jsme dům z vnitřku. Nová úsporná technologie v kotelně (ano, máme vlastní kotelnu, a to je výhoda), vyvážení otopné soustavy, kompletní výměna všech rozvodů vody a plynu v domě, zateplení stropu v technickém podlaží. Podařilo se nám uspořit na měsíčních platbách tolik, o kolik jsme potřebovali navýšit příspěvky do fondu oprav, abychom dostali úvěr ve výši, kterou jsme potřebovali. A ještě se nám podařilo uzavřít úvěr za velmi výhodných podmínek fixovaných na 15 let. Ve fondu oprav teď máme stejnou částku, jako když jsem v roce 2015 kandidovala a vlastníci platí měsíčně stejně jako tenkrát. To se teď sice asi změní, ale ne kvůli našemu projektu.
Je krásne, ako sa na rozšíreniach ukazuje práve to, že život na fasáde získava omnoho viac priestoru a barák sa tak zosobní. Nás práve veľmi nadchla tá sloboda, že má každý vlastník priestor na svoju realizáciu, že si v tom pridanom vzduchu nájde a vytvorí to svoje.
David: My jsme se na ten bordýlek těšili. Je pozoruhodné, že když jde člověk z vnější strany kolem, tak tenhle pohled nemá, vidí jenom obyčejný panelák. To tajemství, které je na jižní straně fasády, má pro nás taky silnou hodnotu.
Jarmila: Někteří si i ten interiér i lodžii (teď tomu už říkáme terasa) pak udělali úplně podle vizualizace a moc jsem se těšila a ukazovala to všem na schůzi. Někteří to vzali s těmi příklady úplně doslova, někteří to zase zaházeli svými starými věcmi, ale pořád to má své kouzlo. Jinak, Davide, už mám objednaná ta křesílka acapulco.
Váš dom má vedľa seba dva totožné paneláky. Vznikol zo strany obyvateľov zvyšných dvoch domov istý dopyt alebo diskusia, či by podobný zásah mohli spraviť aj oni?
Jarmila: My jsme jim i nabídli takovou možnost…
David: Já jsem i mluvil s někým tehdy z vašeho večírku. Přišel nějaký pán a říkal, že je ze sousedního domu a chtěl se na něco zeptat, jen já měl zrovna opečeného buřta a měl jsem hrozný hlad.
Jarmila: Když ty domy i vypadají stejně, ale tenhle náš má takovou výhodu, že je postavený o metr a půl výš, takže má i lepší světlo. U těch spodních bytů by to o moc možná rozšířit nemohli.
Takýto zásah musí veľmi pozitívne vplývať okrem úžitkovej aj na trhovú hodnotu bytu. Vedeli by sme si porovnať investičný náklad na jeden byt v pomere k navýšeniu hodnoty celkového bytu?
Jarmila: Nedávno to ještě bylo v průměru 4,5 milionů za jeden byt, ale momentálně to narostlo na 7 milionů za byt. Teď je v bytech v okolí 100 tisíc Kč/m2, a za lodžii je 50 tis. Kč/m2, takže tam byla návratnost investice úplně okamžitá.
Má to určite silný sociálny aspekt. Určite je super pozorovať aj to, ako sa zlepšili susedské vzťahy, muselo to pozitívne ovplyvniť aj intenzitu pobytu v záhradě.
Jarmila: To určitě ano. Také se určitě o mnoho častěji staráme o zahradu. Jednou za čas si i společně opečeme buřty. To je dané i správnou velikostí domu, jeho privátní zahrady. Kořeny tam byly a lidé se rádi potkávají už jenom díky tomu, že se tady i propojují různé generace, které rádi vzpomínají a porovnávají minulou a dnešní dobu. Celkově tento zásah nezlepšil jenom kvalitu bydlení nebo cenu bytu, ale co je nejvíc vidět, je ten společný pocit z lepšího místa, za což jsme architektům i nám všem nejvíc vděční. Byl to dlouhý boj, ale jsme hrozně rádi, že se to takto povedlo. Víc jsme si přát ani nemohli.
| Autori | re:architekti / Michal Kuzemenský, David Pavlišta, Ondrej Synek, Ján Vlach, Jiří Žid, Vojtech Ružbatský |
| Klient | SVJ Kobylákova 815 a 816, Kobylákova 815/8, Praha 10 |
| Štúdia | 2016 – 2017 |
| Realizácia | 2021 – 2022 |
| Stavebné náklady | 5,9 mil. Kč (250-tisíc eur) |
| Stavebné náklady/byt | 366 447 Kč (15-tisíc eur) |
| Rozšírenie úžitkovej plochy | 6,3 m² / okamžité zhodnotenie bytu o 315-tisíc Kč |
Fotogaléria
